SLOVO PŘÁTELŮM OSTRAVSKÉHO BOSKA

Vyvěšeno: 27. 3. 2020 v 19:08
Card image cap

5. neděle postní ve Čtyřicetidení

V týdnu jsem objevil připomínku P. Alfreda Delpa, jezuity, který byl před 75 lety popraven v Berlíně. R. 1941 o slavnosti apoštolů Petra a Pavla v Mnichově v jezuitském kostele kázal:

„Čím žiješ, církvi? Na co umíráš, církvi? Jsi církví života nebo jsi u konce? Zdá se, že jsi sama sobě překážkou na tvé cestě…. Jsme na mrtvém bodu. Úřad má špatnou pověst a musí se nově legitimizovat. Jenže strach je naše “kardinální ctnost”… Víme vše nejlépe a jsme spokojeni sami se sebou…“

Jak se vám podařilo ve středu v poledne spojit se s papežem Františkem a ostatními k Modlitbě Páně? – Ne že by bylo potřeba Pánem Bohem zatřást semknutým šikem. Spíše chtěl Pánův Služebník pohnout námi. V Bosku se to spíš nepovedlo. Nemluvili jsme o tom mezi sebou, nepovzbudili jsme se navzájem k tomu, ani jsme se nesešli včas, televize řvala na plný koule a … (?) I to se stává. Jak se podařilo v pátek večer připojit se k Františkově modlitbě na prázdném svatopetrském náměstí?

NOUZOVÝ STAV – Ztráta nebo zisk? Újma nebo obdarování? – V tom běžném systému obživy, soužití, výchovy a … si netroufám tvrdit. Ale v duchovním životě si dovoluji říci, že mnohým z vás rozumím. Před 4 roky jsem v Litomyšli o Popeleční středě vstoupil do Čtyřicetidenní přípravy na Velikonoce společně s evangelíky, husity i „českými“ bratry. Byl jsem obviněn z údajné nedovolené koncelebrace s nekatolíky a postaven mimo službu. Na 4 měsíce. Ukázalo se, že k trestnému činu proti Eucharistii nedošlo. Nakonec jsem byl poslán sem do Ostravy (sesazený trnavský arcibiskup Bezák se i se svým kněžstvím musel vypařit). To čtyřměsíční vakuum se mi teď vybavuje, a proto si umím živě představit bezradnost a úzkosti mnohých z vás. Vyšel jsem z toho trochu pomlácený, dezorientovaný, nedůvěřivý… ale troufám si říct i s novými zážitky a zkušenostmi. A řeknu vám: stojí to za to. Takže: nebojte!

Do letošního roku jsme vstoupili se znovustavěním Mariánského sloupu v Praze na Staromáku. Názory těch pro i těch proti se dají dohledat podle vlastního zaujetí. Já se podělím o dvě osobní zkušenosti, z Babic a z Fryšavy. Jako novokněz jsem zajížděl do Babic, kde se odehrály známé události z r. 1950. Po Listopadu ´89 se lidovci na okrese domlouvali, že by bylo dobré ten komunistický památník z návsi odstranit a Muzeum dělnického hnutí ve zrušené škole předělat. Skvělý kostelník p. Ludvík Stehlík (politický vězeň, jako jeho otec), sám lidovec, však prohlásil: „To by byla velká škoda. Jen ať se naše děti a vnoučata mohou dívat na to, čemu my jsme museli věřit.“ A dodal: „Co se stalo, nejde odestát.“ Přemýšlel o něčem novém, co by posloužilo všem občanům. Pak jsem působil na Fryšavě. Chtěli jsme obnovit zvonici na Třech Studních. Nastaly však dohady ohledně Panny Marie, jaké části života nebo jakému místu zjevení jí byla zasvěcena. Až přišel oduševnělý bodrý rodák: „Jsme tu na Třech Studních, silnice vedou na tři strany, žijeme tu vedle sebe katolíci, evangelíci i ateisté. Pojďme zvonici svěřit nejlépe komunikující Trojici. Boží Trojici.“ Přijel biskup Herbst a slavnost se týkala všech občanů z obce i okolí. Trochu jsem si ty citáty upravil, protože už zapomínám, ale pointu jsem uchoval. Život jde dál. Psychiatr Cyril Höschl říká: „Není důležité, co se nám děje, ale jak to čteme.“ A tak k četbě jako pomoc nabízím:

Když jsem navštívil ekumenickou komunitu bratří v Taizé, mohl jsem hovořit s představeným br. Aloisem nejen o jejich eucharistické pohostinnosti, ale také o jejich společném slavení nesvátostného smíření. Byl to pro mě znovuobjev.

Tuto neděli, 5. ve Čtyřicetidení, čteme o vzkříšení Lazara (Jan 11,1-45). Máme-li doma někoho, poprosme jej o pomoc, zda by do toho nešel s námi. Do četby, do mlčení, do ticha, do naslouchání, do opatrného sdílení jeden druhému, do uzarděné modlitby… Mějme k tomu připravený čistý list papíru. Františkán Richard Rohr k tomu říká: „Prázdno se v křesťanství hledá k tomu, aby bylo vyplněno, abychom byli připraveni a otevřeni. Utváří se v lůně Panny Marie tak, aby v něm mohl být počat Kristus. Souhlasím, že cílem křesťanské modlitby není hledání jakéhosi transcendentálního prázdného stavu vědomí. Naším cílem je ale odpoutat se od vlastního ega, od svého já, tak aby Kristus s námi mohl konat, co chce. Ať chce totiž Bůh ke mně promluvit cokoli, já sám přitom stojím mimo. Vyprázdnit se pro nás znamená, učinit tak kvůli plnosti. Avšak ona plnost je něco, o čem ani nevíme, že to očekáváme; nevíme, jak ji definovat, a neumíme říct, kdy jsme ji dosáhli. A když jsme ji dosáhli, nemůžeme na ní stavět, jinak se nám stane modlou. Většinou píšu tak, že se posadím k psacímu stroji. Jen tak sedím. Někdy tak sedím dlouho – ani nevím jak – a když mi přijdou slova, jsem připraven psát. Když přijdou, mám před sebou připravený papír. Ve svém životě se vůbec snažím mít vždy tenhle prázdný list k dispozici. Je to prázdný list, který musíte hledat každého dne. Odstraňte všechny své programy, zranění, potřeby a strachy tak, abyste nabídli Bohu prázdný list pro případ, že by vám na něj chtěl do duše vepsat nějaká slova.“

Tentokrát (ač se to na první poslech bude zdát divné) nabízím píseň od Ztracené kapely, kterou v Bosku rádi zpíváme. Ve středu 25.3. jsme slavili Boží Vtělení. Každý z nás máme možnost podílet se na tom, aby Slovo „stanovalo“mezi námi. Některým se to už daří delší dobu, třeba 12 let J. A tu se nás rozhodne Ježíš pozlobit a ztratí se nám na 3 dny. A správní rodiče zpanikaří, zda se mu něco nestalo. Těm, kteří s ním putují déle (?), před očima skutečně umře. Naštěstí na 3 dny. Takže se těch 3 dnů Velikonočního Tridua nebojme, zbytečně nepanikařme. Třeba objevíme, tak jako Josef s Marií, kam Ho to ve skutečnosti táhne.

A na závěr dávám slovo opět jezuitovi, tentokrát P. Janu Rybářovi, starci z Podkrkonoší. Ke karanténě říká: „Sedíme sami doma a přemýšlíme, proč to všechno, co nás to přepadlo. Dříve by lidé řekli, že virus je trest Boží. Dnes víme, že Bůh netrestá. Nebo nám bleskne hlavou – to máme za to, že stále víc peněz dáváme na zbrojení místo na mírové účely. Ale co když je lidstvo nemocné a vzpírá se léčit se evangeliem?! Smutek má ten, kdo si chce jen užívat. Teď je naprosto omezen! My křesťané si také rádi užíváme, ale známe také cenu odříkání. Bez něj bychom ztratili z očí náš cíl, a sice to, že jsme na cestě, která je úzká a strmá (Mt 7,14). Na této cestě si člověk musí hodně odříci. Pokud jsme na to pozapomněli, pak nám tato současná situace pomáhá. Blahobyt je totiž stálá nástraha “knížete tohoto světa” (Jan 14,30). My ji přemáháme odříkáním, četbou evangelia a modlitbou srdce, slov, růžence. Náš rozhodný závěr tedy je, že život člověka je cestou k Bohu a jeho vůle je, unést život. Zůstáváme klidní (Iz 30,15). Jak je dobře být křesťanem!“ A pokud chcete i naživo, tak díky radiu Proglas Všimli jsme si.

Na dálku jsme spolu denně ve 20:00 při modlitbě. Pokud byste chtěli přes obrazovku, pak salesiáni ze Žabin nabízejí růženec na Boscopointu.

Jiří Veselý

50 queries in 0,813 seconds. From 3.231.226.13 --ID--: