Tato země není naše

Když jsem nedávno stoupal z Orlího hnízda na Skalku, obnažený svah nad cestou mi ukázal geologické vrstvení utvářené miliony let.

Vzpomněl jsem si na řeč indiánského náčelníka Settlea k prezidentu USA v r. 1855: „Jsme částí země a ona je částí nás… Vonící květiny jsou naše sestry, srnci, kůň a velký orel jsou našimi bratry. Skalnaté výšiny, úrodné louky, teplo z těla poníka a člověka, to všechno patří do jedné rodiny.“ Když jsem se díval na odkryté podloží, představil jsem si, že tam jednou také budou ležet pozůstatky mého těla a že se tak stanu součástí této země. A snad se dá říci, že její součástí jsem už nyní. V posledních letech často slyšíme, že „tato země je naše“. Je to přinejmenším hloupé a nedomyšlené, vždyť přece kde a kdy jsme k ní přišli? V horším případě je to kořistnické a pyšné. Nejen, že TATO ZEMĚ NENÍ NAŠE, že nám nepatří, ale naopak my patříme jí. S přicházejícím dušičkovým časem budeme mít opět smrt více na dohled. Možná nás napadne, že by to mohl být poslední den našeho života. A snad díky tomu budeme mít možnost žít vědoměji než předtím: o co v mém životě vlastně jde. Když jsem hleděl na jednotlivé vrstvy zemského vrásnění, přišlo mi, že tato země není naše, ale že my patříme této zemi. A jsme jí hodně povinováni, máme jí být za co vděční, naším úkolem je ji chránit. Avšak nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Vždyť všichni jsme částí této země. (JV)