Hoří…

O letošní dovolené jsem zavítal do své bývalé farnosti a samozřejmě jsem „hořel“ zvědavostí, jak to vypadá v Českém Švýcarsku po loňských požárech. Před 21 lety mě do labyrintu pískovcových skal uváděl gymnaziální profesor geologie a botaniky pan Emil Tuma. A proto mi ten kraj přirostl k srdci. Ponechávám nezávislému soudu, zda požár zavinil bývalý strážce národního parku, ponechávám nezávislému soudu, nakolik jsou viníky jiní zainteresovaní. Chci zůstat jako pozorovatel a rozhlížím se.

Byl to dosud nejrozsáhlejší lesní požár v Česku. Zasáhl přes 1000 hektarů. Likvidace požáru byla velmi náročná. Zásah zkomplikovalo počasí: značné sucho a silný vítr. Po 3 týdny zasahovalo asi 6000 hasičů, 8 vrtulníků a 5 letadel. Zajel jsem také do vesničky Mezná, někde si oheň vzal i lidská obydlí, někde se zastavil jen pár metrů od nich. Místo lesů jsou ohořelé kmeny nebo jen pařezy, dříve lesem ukryté skály se ukázaly v celé nahotě. Ale příroda si nakonec poradí, teď jsou o tom všude články, a já to viděl i na vlastní oči. Sice, chvíli to potrvá, nebude to už jako dřív, ale bude to nově jinak. Když jsem tam stál, netušil jsem, že se rozhoří požáry v Řecku.

Když jsem tam ale takhle stál, vybavila se mi jiná souvislost. V občanské společnosti – a samozřejmě také mezi křesťany – to hoří. Mám rád oheň, ale v bezpečném ohništi nebo v krbu, aby druhé neohrozil. Když odcházím, oheň je uhašen, ohniště uklizeno, krb vyčištěn. Víme přece, že „oheň je dobrý sluha, ale špatný pán“. Kdosi, strážce rádoby tradičních hodnot, si potřebuje hrát se zápalkami a hodlá podpálit vše, k čemu se Život propracoval. A to ještě za tichého přihlížení církevního funkcionáře. Např. návrat k předkoncilnímu sloužení mší, netransparentní hospodaření ve farnostech, systém zásluh a pobožných úkonů, novodobý – světe, div se – polistopadový klerikalismus… Ve vyprahlosti dnešní doby pak stačí málo a klerikální fundamentalismus hoří, až jde mnohdy o Život. Některé rodiny či komunity dokonce lehnou popelem. Jistě že svět i církev půjdou dál, ale chvíli to potrvá, a už to nebude nikdy jako dřív. Kdysi mě skvělí lidé uváděli do labyrintu světa a dodnes s některými mohu objevovat jeho bohatství a krásu. Snad bohatá zahrada odkazu II. Vatikánského koncilu nelehne popelem. Snad současná synoda nebude jen o synodalitě, ale stane se procesem a každodenní součástí nového stvoření. (JV)

foto: spáleniště pod Meznou v Českém Švýcarsku