ROZHLÍŽENÍ SE (24.2.2024)

Vyvěšeno: 25. 2. 2024 v 19:11
Card image cap

Celibát a královské kněžství

„Co na to říkáš?“ Opět vyvstaly otázky, když přicházejí zprávy o dalším ukončení kněžské služby. Dal jsem si čas na rozmyšlenou, abych to nejprve sám strávil. A tak jsem otevřel knihu vzpomínek osmdesátiletého Ladislava Simajchla, tehdy faráře na Fryšavě, kde mu jeho bývalý ministrant a pozdější spirituál kněžského konviktu Petr Vrbacký položil otázku: „Co byste mladým kněžím, a nejen jim, popřál do budoucnosti?“ – „Dvě věci:

Aby se dožili zdobrovolnění breviáře a zdobrovolnění celibátu. To jsou dvě v životě kněze důležité věci a obojí je zatím postaveno pod příkaz, pod mus… Máme v člověku sledovat tu podobu, kterou Bůh do člověka vložil, a ne ho mermomocí předělávat vzhůru nohama… I celibát, jako všechny dobré věci, má zůstat darem.“

Když první učedníci nechali sítě, otce i spolupracovníky a šli za Ježíšem, rozhodně je Ježíš od svých manželek a dětí neodloudil. Prostě zvládali obojí: především se dál starali o rodinu a ještě k tomu se mohli naučit něčemu, čeho se jim od jejich farářů v synagóze nedostávalo. Apoštolové-biskupové byli ženatí, dokonce i první papež. Jako celibátník čtu z Bible s vědomím nepatřičnosti: „Nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?“ (1Tim 3,2.5)

Až kolem r. 1000 se to „svázalo na zemi“ a z daru se stala povinnost. Proč by se to po dalších 1000 letech nemohlo „na zemi rozvázat“? Celibát sám o sobě jistě zasluhuje velké úcty jako jedno ze znamení budoucnosti, ke které všichni směřujeme, ale neměl by být nutně spojován se služebným kněžstvím. Takhle se římská církev připravuje o další dobré kněze – škoda. Možná se nám tím Pán Bůh snaží něco říct. Nedávno jsem v Jizerských horách byl na jednom setkání mládeže s devadesátiletým starcem. Přišla řeč i na celibát. S jistou dávkou úcty, avšak nekompromisně prohlásil: „Celibát je jedním z nejtěžších hříchů proti Kristu.“ Pak jsme oba chvíli mlčeli.

Od té doby, co starý kněz Ladislav popřál mladým kněžím zdobrovolnění celibátu, uplynulo 21 let a já dospěl k závěru, že by celibát neměl být zdobrovolněn. Vau! To by totiž znamenalo, že je to kvůli těm, kteří nejsou na takové úrovni, aby to zvládli. Celibát by měl být prostě zrušen. Sic! To by totiž nikoho v manželství nesnižovalo a zároveň nikomu by se celibát nezakazoval. Nebo jsme už zapomněli na první Boží „přikázání“? – „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18) A „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem … jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27) Vždyť přece jsme už mohli trochu poznat, že Bůh není samotář a svéhlavec, mechem obrostlý morous. Je potřeba znovu vykročit směrem ke svěcení viri probati – mužů, kteří se osvědčili v manželství a v rodině. Je potřeba znovu pokročit v docenění královského kněžství všech pokřtěných, a znovu objevit posvátnost přirozené rodiny jako základní instituce společnosti. Františkán Richard Rohr říká: „Nalezneme-li znovu posvátnost v rodině, naši otcové poznají kněžství svého otcovství a matky kněžství svého mateřství.“ A my konečně budeme moci „navzájem jeden druhému nohy umývat“ (Jan 13,14).
(JV)

foto: ze setkání mládeže s devadesátiletým starcem

52 queries in 0,688 seconds. From 3.235.172.123