Bylo mi ctí

(vděčná vzpomínka na paní doktorku Marii Matějovou)

jednou uprostřed noci se mi dovolala moje známá (nejstarší člověk, kterého jsem osobně dosti znal – 93 let). Vůbec netušila, proč jí mladí stále nepřinášeli oběd, a tak se rozhodla čekání využít k vánočním gratulacím. Její telefonát začal obligátním: „Kam čert, nemůže, nastrčí bábu.“ A já odpovídal se stejnou neotřesitelností jakožto celibátník: „Kdepak, v domě, ve kterém chybí ženská, straší.“

Paní doktorka Matějová, fenomenální matematička, se kdysi nabídla, že by i v důchodu mohla být užitečná středisku mládeže v Brně-Líšni. Od té doby tato dáma zdobila nejen salesiánskou oratoř, ale i vědomí mnoha studentů, které doučovala. Vesměs všechny připravila k úspěšným přijímačkám nebo maturitám. Vedle toho nás zásobovala ponožkami, když spojila dobré s užitečným a jela do třebíčské továrny BoPo pro ty levné přímo z výroby. Vděčím jí také za recepturu mentolové a kafrové masti, o kterou se štědře dělila s bolavým člověkem. Péči svých potomků a rodin mile nazývala „diktaturou proletariátu“. Jen ona a oni vědí to nejvšednější a každodenní. Když se dostala ke slovu, byly to vždy vodopády myšlenek, zkušeností a mouder. Se stejným nasazením však dokázala naslouchat. Přestože ji pohybový aparát sloužil stále méně, v hlavě to měla stále srovnané a v pořádku. V době synody se radovala nad tím, že se církev přestává zabývat hloupostmi a zaměřuje se na podstatné. V době války na Ukrajině měla jasno, že Putin je darebák. Její hlas byl stále silný a přesvědčivý. Naposledy v nemocnici prý udělala velkou ostudu: byla na pokoji s osmdesátiletými mladicemi, které si neustále na něco stěžovaly. Sestřička se jí ptá: „Jak to, že vy si na nic nestěžujete?“ – „Omyl, sestřičko, já si stěžuji na to, že si nemám na co stěžovat.“

Tehdy jsme spolu vedli asi hodinovou noční linku. Chtěla vědět, jak se moje maminka připravovala na onen svět. Nakonec jsem si přeci jen dodal odvahy, aby v tuto dobu (3:30) zatím už nikomu k vánočním svátkům negratulovala. Úpěnlivě mě pak prosila o odpuštění. Ale já byl šťastný, že první štědrodenní blahopřání jsem dostal od třiadevadesátileté babičky. Bylo mi ctí.

S vděčností a úctou Jiří Veselý