POZOR – UŽ ZA 14 DNÍ

Vyvěšeno: 8. 5. 2022 v 16:16
Card image cap

(rozhovor s P. Pavlem Kunešem
zvadlo na mimořádné Dny ostravského Boska 20.-22.5.2022)

„Každé ráno nepřestávám žasnout.“

Převzatý rozhovor s ním nás může navnadit ke společnému setkání v Hodoňovicích.

Pavle, čím se nyní zabýváš? – Teď mi všechno trvá déle, než když mi bylo osmdesát! Zjišťuji, že si po každé práci musím také na chvíli odpočinout. Už jenom přečíst týdně Katolický týdeník a Respekt, jednou měsíčně Getsemany, čtvrtletně Universum a udělat si výpisky ze čtených knížek stojí dost času. Taky se častěji obracím k řeckému či hebrejskému slovníku pro vysvětlení některých pojmů v Bibli. Rád bych občas i trochu maloval, ale často si to musím odpustit.
Jaká byla tvoje cesta k malířství? – Můj tatínek ve volném čase rád kreslil a krásně maloval. Po něm jsem zdědil malířské koukání a objevování. Zájem o výtvarné umění mě nakonec přivedl na Výtvarnou školu v Praze.
A co tě přivedlo ke kněžství? – V době mého dětství, kdy jsme neměli rádio a televize byla ještě daleko, jsem se pohyboval v kulturním prostředí našeho kostela v pražských Holešovicích. Ministroval jsem a s několika kluky jsme společnou účastí v kostele překonávali obtíže po únoru 1948. Život v kostele se stal součástí mého života, a tak nebylo divu, že jsem se střídavě rozhodoval pro kněžství nebo malířství. Protože tehdejší fakulta a seminář v Litoměřicích, které byly komunisty založené jako náhražka za jimi zrušené diecézní semináře i dvě bohoslovecké fakulty, si teprve získávaly uznání, chtěl jsem raději po maturitě v roce 1956 studovat dějiny umění. Tenhle obor ale fakulta v tom roce neotevřela, a tak jsem nastoupil do Litoměřic. Prožil jsem tam šťastných pět let. Ale teprve za dalších pár let kněžství jsem nahlédl velkorysou nabídku evangelia a začal chápat přínos Pána Ježíše.
Ještě před studii teologie jsi byl součástí katolického společenství tzv. Vyšehradského sboru. Skamarádil ses tam s Janem a Václavem Konzalovými. O co vám tehdy na začátku padesátých let šlo? – To byla opravdu těžká léta. Jádrem tohoto pěveckého sboru byli bývalí gymnaziální žáci P. Josefa Gabriela z Vinohrad. Nepamatuji se, jak jsem se k tomu nachomýtl, byl jsem tehdy snad nejmladší. Kamarádilo se, jezdilo na lesní brigády, byl to společný křesťanský život, který jinak všichni postrádali. Nepatřil jsem k nim dlouho, ani jsem všechny neznal jménem, ale některé polyfonie mi znějí v hlavě dodnes. Chodil tam Jarda Vrbenský (později redaktor Vyšehradu), Kája Faber a jeho budoucí žena Helenka (po revoluci zakladatelka Magdaly a ředitelka Charity v Českých Budějovicích), Míla Vlk (pozdější kardinál), bratři Fischerové a Konzalové, Standa Hrach (dnes farář v Hrnčířích), bratři Krutských, Jiří Sláma (historik), Ivan Krásný a také mnohé dívky. Vznikla tam i řada vzácných manželství. Později byli někteří z nich uvězněni, jako třeba Jan Konzal, pozdější biskup podzemní církve. Dodnes se výročně potkáváme.
Brzy po kněžském svěcení tě hnala vojenská správa k povinné službě ve zbrani, kde ses potkal se zajímavými lidmi. Třeba s Pavlem Pecháčkem a Jirkou Maláškem, kteří později pracovali ve Svobodné Evropě. – Právě oni dva mě přizvali k práci v loutkovém divadle. Když po třech měsících odešli do civilu, převzal jsem vedení divadla po nich a tím jsem měl ulehčené celé dva roky vojny. Dokonce jsme hráli jako černé divadlo U kanonu stál. Se stínohrou Král Lávra jsme byli zase na Armádní soutěži umělecké tvořivosti. Ale jinak jsem byl obyčejným vojínem u dělostřelectva.
Jsi ovšem i literárně činný, což nepochybně také s oběma předchozími „obory“ souvisí… Vzpomínáš na svoje literární počátky? – Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát nějaké texty pro veřejnost. Na jaře 1968 jsem k tomu byl přinucen, protože mě pan biskup Tomášek poslal do redakční rady Katolických novin. Tam jsem dostal na starosti stránku pro děti a mládež, kde bylo potřeba i psát. Nepřemýšlel jsem, jak to napsat, ale že je nutné něco dát na papír.

foto: Pavel Kuneš u svého malířského stojanu na faře v Klecanech

65 queries in 0,822 seconds. From 3.239.4.127 --ID--: