Milé děti,

Vzpomínáte si, o čem jsme si povídali minulou neděli? O době adventní. Je to doba příprav a přímo slovo ADVENT znamená PŘÍCHOD. Je to doba radostného očekávání… A na koho, že to čekáme? Očekáváme příchod našeho Pána Ježíše.

Na adventním věnci, který jsme si společně vyrobili, zapálíme už 2. svíci (jmenuje se betlémská). Chce nám připomínat lásku a záři, která vychází z Ježíškových jesliček, a až se rozhoří všechny čtyři, bude blizoučko Štědrý večer.

Vzpomenete si, jaké to je, když maminka někdy odejde, třeba na nákup nebo je déle v práci, a my zůstaneme nějakou dobu bez ní? Co budeme dělat? Budeme dělat nepořádek, a u toho třeba i něco rozbijemeL… Nebo budeme sedět jako pecka a zlobit se, proč jí to tak dlouho trvá?

            Anebo si na ni vzpomeneme a uděláme něco, co ji potěší, až se vrátí? Chceme přeci, aby měla radost! Přemýšlejte chvíli, děti, jak ji můžeme potěšit, až přijde.

Podobně si Bůh Otec přál, aby se lidé připravili na příchod jeho Syna. Poslal proto Jana Křtitele, aby jim připomněl, že Pán Ježíš už brzy přijde. Říkal jim: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí, ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán;“…

            Jan samozřejmě nemyslel, aby lidé šli opravovat silnice a cesty. Můžeme si, ale představit naše srdce, náš život jako dům. Aby se do takového domu dalo vejít, musí k němu vést cesta. Může být úzká nebo široká, klikatá i rovná. A taková cestička je i naše chování k druhým lidem. Někdo je přátelský a otevřený, jiný nesmělý nebo smutný…

            Abychom mohli Ježíše pozvat do svého srdce, musíme mu připravit cestu.

Odvalit kameny zlosti, zasypat jámy, které jsme vykopali těm, které nemáme rádi. Práce je to náročná, ale jistě se vyplatí.

            Těšíme se totiž z toho, že Ježíš přišel a narodil se v Betlémě, aby si Bůh a lidé mohli být blízko; těšíme se také, že přijde podruhé, na konci časů a s velikou silou, aby obnovil celý svět do Boží krásy.