3. neděle velikonoční (26.4.2020)

• blahopřání Ondřeje Rady Kladení do hrobů – Requiem za Itálii …
• dokument O hostině od Václava Vacka …
• zážitek letošních Velikonoc zreflektovat ve zkušenost …

---

Tentokrát od Václava Vacka (uváděl nás do letošní Doby postní Čtyřicetidení), sice ze Zeleného čtvrtku, ale jistě použitelné i k posezení emauzských učedníků se Vzkříšeným v hospodě. Dokument O hostině nás může provázet do každé další neděle (a zkusit sami domácí nedělní slavnost).

Než budeme muset opět do kostela, jako za starých dobrých časů, pojďme se pokusit zážitek letošního jara zreflektovat, abychom z něj mohli vytěžit zkušenost. Pomůckou nám může být následující úvaha. Ale nakonec by se o to měl pokusit každý sám osobně. I já (JV). Hezkou neděli.

Václav Vacek: O užitku krize koronaviru a výhledu do budoucna (19.4.2020)

(red. upr. – text kurzívou je poznámkový aparát autora)

Současná krize může k ledasčemu posloužit. Kdosi znalý řekl, že sucho je daleko větší hrozbou než koronavirus. Je toho více, co nás ohrožuje. A není za 5 minut 12, nýbrž ½ 2. Zdalipak bychom uměli říci, před čím nejvíce nás Ježíš varuje? „Jestli se neobrátíte a nenapravíte se, dopadnete podobně jako ti, které zmasakroval Pilát nebo jako ti, na které spadla věž v Siloe.“ (Lk 13,3.5) Ježíš nevyhrožuje, varuje. Podaří se nám z té karantény vytěžit něco pro nápravu našeho mdlého křesťanství?

Nemusíme všechno vymýšlet znova, ale můžeme se poučit z historie dávné i blízké. Bůh si pro své dílo vytváří podmínky, ale čeká, až bude někdo připraven. Mesiáš přišel mezi Izraelity, protože byli připravení, vzdělávali se v boží moudrosti. Během několika měsíců si Ježíš ke své misi připravil učedníky. Učedníci neprošli seminářem. Měli svou práci a pečovali o své rodiny. Ježíš je vyučil a obdaroval je svým Duchem (včetně daru uzdravování). Nebyli dokonalí, ale byli prozkoušeni životem i Ježíšem. Nechyběla jim touha následovat svého Učitele. Svým vzkříšením jim pomohl přestát strach. Byli připraveni se postavit vedle rabínů.

I my se můžeme u Ježíše vyučit … K tomu nabízím dva texty z Ježíšovy výuky.

1) „Zmrtvýchvstalý se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného. A řekl jim: ‚Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude zachráněn; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.‘ Pak byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.“ (Mk 16,14-20) Na Ježíšova kárání jinak reagovali učedníci, jinak (pozdě) reagoval Nikodém (Jan 3,10), jinak farizeové a saduceové. Ten, kdo není chudinka, kdo není zbabělý a urážlivý, ten si Ježíšovo pokárání vztáhne na sebe, unese je, přijme je a bude se snažit o nápravu. I nás Ježíš vzdělává – nejen k našemu potěšení – a posílá nás k lidem.

2) Při Ježíšově mesiánském vjezdu zástupy volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: „Je psáno: `Můj dům bude zván domem modlitby´, ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil. Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se … Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval. Když se ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. Když to učedníci viděli, podivili se: „Jak najednou ten fíkovník uschl!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: `Zdvihni se a vrhni se do moře´ – stane se to. A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“ (srov. Mt 21,1-27) Co znamenají ta poslední slova: „Věříte-li, dostanete …“? Modlíme se za nová duchovní povolání, za mír ve světě, za moudrost pro politiky, za obrácení morové rány, za déšť … Kdekdo vyprošuje druhým vše možné – zasvěcuje národy a svět Ježíšově matce, žehná krajům z letadel a kostelů … – a přesto naše upřímné modlitby, posty a oběti nepřinášejí vyhlížené ovoce. Zavíráme před tím oči a nechceme hledat, kde je chyba.

Jak rozumíme Ježíšovým příslibům: „Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6,6-8) Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. (Mt 18,19) (Když duchovní něco neví, zbožně si umyje ruce prohlášením: „To je tajemství.“ – V zaměstnání by skončil.) Nechápeme-li slova z dřívějších vyučovacích lekcí Ježíše, jak porozumíme smyslu jeho ukřižování, zmrtvýchvstání a poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“? Jak rozumíme uschlému fíkovníku? Zopakuji něco z dřívějších lekcí. Uschlý fíkovník je podobenstvím. Chybí nám vyučování Hebrejské bible (v ní je vícekrát řeč o fíkovníku), proto mnohé z Ježíšových slov nechápeme. (Izraelité mají silný vztah ke stromům, fíkovníků si velice cení a znají jeho biblickou symboliku.) Ježíšovi učedníci se rádi učili v „Mojžíšově škole“ (znali také uschlý keř Jonášův). Tím získali přípravu na učení Ježíšovo. Proto uměli klást správné otázky. Marek ve svém evangeliu říká: „Nebyl čas fíků.“ Fíkovník rodí jinak než jiné stromy, ale ani on nemá ovoce celý rok. Člověk ovšem není strom, má sloužit vždy (srov. Jan 11,9-10). Uschlý fíkovník je podobenstvím o jalovosti života. Lukáš místo „uschlého fíkovníku“ má „podobenství o neplodném fíkovníku“. (Víme, kdo je sadařem, který se u majitele vinice za strom přimlouvá a nabízí další péči – Lk 13,6n) Izraelité měli po Ježíšově zmrtvýchvstání „dostatečný čas“, aby přitakali Ježíšovi. Ale oni se raději drželi církevní tradice („tradice otců“) a raději přitakali vůdcům povstání proti Římanům. Ti po dobytí Jeruzaléma pokáceli všechny stromy v dalekém okolí a „ozdobili je jako vánoční stromečky“ ukřižovanými židy. Znovu řeknu, že uschlý fíkovník je názorným varováním (i s učedníky uschnutí stromu otřáslo). Pokud jste si přečetli i předešlé verše – Lk 13,1-5 – pak vás i Ježíš chválí za dobrou práci s jeho vyučováním.

Ptal jsem se druhých, jak prožívali tento čas karantény ve své rodině. A zda pro sebe objevili něco přínosného. Rozumný člověk má našetřené peníze na dobu nouze a má mít pár kilo tělesné váhy pro případ nemoci, zranění nebo těhotenství, tak máme mít potřebné (i náboženské) dovednosti pro život (proto jsme chodili do škol). Opět se potvrdilo: „Kdo má, bude mu dáno a přidáno, kdo nemá, přijde i poslední trošku toho, co má.“ Kuřáci kouří více a pijani pijí více. Ti, kteří uměli komunikovat s blízkými, získali. Ti, kteří mají hluboký vnitřní život, mají z čeho rozdávat (pokud ten druhý o jejich sdílení stojí). Někteří ten čas využili k hledání hlubšího smyslu života, manželství, rodiny a přátelství s Bohem. A k nápravě našeho života. Mnozí pravili: „Porozuměli jsme smyslu Velikonoc hlouběji než kdy jindy. Nikdy dříve jsme neměli tolik matriálů ke slavení. Kázání vyslechneme, ale máme-li text komentáře v ruce, můžeme jej studovat a promýšlet. Nikdo nemůžeme říci: Nebyl čas.“

Napíšu, jak žijeme my. Jana pilně pracuje v knihovně. S paní Norou Fridrichovou spustily pomoc samoživitelkám. Už se vybralo 1.700. 000 Kč. Jana dál propojuje lidi. Já pracuji i po telefonu. Přenosy bohoslužeb nesledujeme, jen Fortnu a některá kázání. O nedělích slavíme Rodinný rituál Dne Páně a Ježíšovu Hostinu, ale kdybych byl sám, vydržel bych půst od slavení Večeře Páně a využil ho k prohlubování jiných možností sloužících k setkávání se s Bohem. Bůh ve své touze po naší blízkost není odkázán pouze na svátosti. Jeho láska je vynalézavá. Ježíšova Hostina je pro mě vrcholným darem boží Náruče, ale jako manželé mají pěstovat všechno bohatství vzájemné blízkosti, tak i my potřebujeme využívat a zakoušet bohatství a krásu všech darů od Boha. Z různých důvodů bývají manželé někdy odloučeni, ale jejich vztah nemusí nutně upadat. Velkým pokladem je fotografie druhého, dárek na památku, vzájemné dopisy. Někdy odloučeným zbyla jen touha po blízkosti druhého, a naděje na shledání. Vězni neměli léta ani kousíček soukromí, Bibli, knihu (ani na vojně jsme neměli vlastní kapesník, spodní prádlo nebo obrázek nad postelí).

Mnozí učedníci Mojžíšovi i Ježíšovi neměli zdaleka tolik možností, jako máme my, a přece jejich vztah k Bohu byl živý a silný. (Veliký učedník Ježíšův M. Gándhí nebyl ani pokřtěn, a přesto pro boží království vykonal mnoho.) Nemusíme tedy ani v této určité nouzi strádat „podvýživou“. Naopak ta nouze nám může pomoci rozhoupat se ke krokům, ke kterým nás Duch boží už dlouho pudí. Ptám se (sebe nejprve): Je vyslyšení našich modliteb prubířským kamenem naší „víry“ nebo ne? Co nás čeká? Skončíme jako neplodný fíkovník? Jako sůl, která nesolí a bude pošlapána? Budou z nás jen konzumenti kostelního konzumu? Co předáme svým dětem a dalším generacím? 

Náboženský život katolíků byl v mnohém jen přijímáním. Kněz byl kojnou a katolík celý život jen přijímal, byl konzumentem. Laik(!) byl jen poddaný, nemající často většího vzdělání, úřad a postavení. Není schopen – a proto nesmí – do ničeho mluvit. Smí jen klečet, spínat ruce, v určitých situacích je vztáhnout (k pomazání, k přijetí svatebního prstenu), ústa otevřít jen k „svatému přijímání“ a na vše odpovídat: „Amen“. Až liturgie posledního koncilu poněkud pootevřela „laikům“ dveře. Židé byli celoživotně vzděláváni, byli vedeni k samostatnosti a dospělosti.

Máme veliké bohatství, včetně zkušeností Izraele, z kterých můžeme čerpat. Jen v odkazech připomenu alespoň několik věcí. Synagoga znamená především náboženskou obec. Byla vytvořena svatými muži k celoživotnímu vzdělávání a slavení. Židé byli vedeni k samostatnosti a dospělosti. 13tiletý chlapec, složil-li po letitém náboženském zdělávání zkoušku dospělosti, byl přijat mezi muže, mohl číst z Písma při bohoslužbách, s muži (už ne s dětmi) se dál vzdělával, mohl se oženit a byl ve své rodině schopen vést bohoslužby. Od 30-ti let mohl muž kázat v synagoze na texty proroků a mohl být vybrán, aby soudil (v bráně města). Kdo chtěl být rabínem (učitelem), potřeboval si získat žáky. Neschopný rabi by neměl koho učit.

Proč současný nedostatek kněží nikdo neřeší? Jen jsme stále vyzýváni k modlitbám. Prvokřesťané neměli kněze, ale starší (presbytery) a episkopy. Už staří izraelité měli své „starší“. Jejich význam známe i z našich rodin, starší bratr nebo sestra dokáže pomoci mladšímu sourozenci (i s učením). Episkop má pečovat o svěřené a má dohlížet na to, aby nikomu nechybělo nic podstatného. Až v pozdější době se křesťané vrátili ke kněžstvu (převzali k tomu mnohé od kněží z doby existence izraelské svatyně a z pohanství, zvláště z Egypta).

Krize církve (nejen trojpapežství) vyvolala reformaci. Kolik katolíků ví, jaké bohatství reformace přinesla a jak ovlivnila katolíky? Slyšeli jste někdy nějakého kazatele, který by na existenci protestantů použil slova velké farizejské osobnosti rabiho Gamaliela: „Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ (srov. Skt 5,34-39) Bratři protestanté donedávna slavili Večeři Páně pouze jednou do roka. O to více žili ze Slova božího („víra je ze slyšení a hlásání“), vzdělávali se více než my.

Po krizi I. světové války vzniklo ve Francii kněžské dělnické hnutí, které přineslo důležité ovoce. Během krize II. světové války k nám přišel chorvatský profesor Kolaković SJ, a začal na Slovensku a v Čechách vytvářet kroužky „Rodina“, především v řadách vysokoškolské mládeže … V 50. letech komunisté veliké množství kněží uvěznili nebo poslali do továren. Řada z nich v této krizi promýšlela program pro novou situaci. Velcí teologové vykonali mnoho práce, včetně tajného vyučování a samizdatu. Křesťané se začali po skupinách scházet … Někteří řeholníci, především salesiáni, obdivuhodně pracovali. Skupiny skryté církve žily obdivuhodně bohatým životem. Jejich biskupové vzdělávali novým způsobem kandidáty služebného kněžství. Osvědčené ženaté muže světili na kněze v řeckokatolickém ritu (biskup Davídek vysvětil i několik žen). Některé komunity křesťanů žijí dodneška a poskytují si navzájem mnohem víc, než nabízejí naše farnosti. Krize je příležitostí a někteří odvážní křesťané využili tehdejší krizi navzdory velikému slídění a pronásledování komunistické tajné policie a udavačů. Z tohoto bohatství a ze zkušenosti z jiných zemí, dob a křesťanů z jiných církví, můžeme mnohé využít.

Je možné, že křesťané budou v blízké době žít v malých církevních komunitách, v nichž se budou dobře znát a budou si i rozumět. (Už izraelitům se osvědčily malé synagogy, je známé, že pastýř dokáže dobře pečovat nejvýše o 120 duší.) O nedělích budou slavit bohoslužby se svým presbyterem („starším“). Jednou za měsíc by všechny skupiny slavily bohoslužby společně. Presbyter by mohl předsedat slavnosti „Večeře Páně“. (K takovému vzdělávání máme co nabídnout.) Kdyby byl „starší“ jen o jednu lekci vpředu, už tím by mohl být užitečný „mladšímu“.) Podle stupně svého vzdělání a další úrovně by mohl sloužit druhým lidem – např. by mohl lidem posloužit k odpuštění vin „nesvátostným způsobem“ (viz moje Poznámky z neděle 19.4. 2020) nebo formou svátosti smíření, pokud by byl schopen kajícníkovi posloužit „teologickou supervizí“ jako „zpovědník“.

Nelze vyloučit, že křesťané takový model přijmou. Máme být připraveni i pro takovouto možnost, jako byli připraveni izraelité pro působení Mesiáše. Možnosti máme veliké. Před 15 roky jsem naším chlapům řekl: „Máme mnohem větší všeobecné a odborné vzdělání než měli naši předkové. Jste tak šikovní, že jste i ve svých zálibách dosáhli obdivuhodné úrovně. Celoživotně se vzděláváme. Ale potřebujeme porozumět Slovu božímu. Každou neděli nám církev při bohoslužbách nabízí vyučování boží moudrosti – zdarma. Máte-li zájem, budu vám posílat Poznámky k biblickým textům nedělní liturgie. Vydržíme-li 10 let, projdeme 500 vyučovacích lekcí. Kdo si osvojí takovouto porci, ten, už se domluví v jazyce lingvistickém i počítačovém. Řada lidí se začala vzdělávat nejen z mých Poznámek (podobných možností je čím dál více). Znám řadu chlapů, které bych doporučil k přijetí služby presbytera (službu ženatých mužů – i žen – v církvi prošlapává i František).

Kdo rozumí prorockým textům, např.: „Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha“, Jóel 3,1n), je otevřený Duchu a je ochotný pracovat pro Krista, ten se připravuje. I kdyby nedošlo k uskutečnění této vize, žádné poznání a žádná dovednost se neztratí, vše dobré bude naplněno nejpozději v království nebeském.

Tak vám svou vizi předkládám k uvážení a rozpravě. Tím, co jsem napsal, nesu kůži na trh. Četl jsem na internetu 12 nápadů Martina Jaroše: „Pojďme využít krizi k restartu Česka“. Čekám také reakci všech možných chytrolínů, kteří vždy jen kritizují, aby „nemuseli hnout svou línou prdelí“ – to je citát z divadelní hry Pygmalion. Tak bylo s textem Charty 77 a dalších výzev. Vždy se ozývali zbabělci: „Kdyby v textu nebylo to a to slovo, a kdyby tam bylo to a to, souhlasil bych.“ Místo ztrhání dobrého nápadu máme přidávat další nápady a společně hledat další cestu.